Smee: Whi, přemluvils mě
Tak tady ještě jedna drobná...na dobrou noc 
VŠELIJAKÉ NOČNÍ BĚSY
Vítek leží v posteli s dekou přitaženou až k bradě. Srdce mu divoce tluče. Očí mu rejdí po místnosti, až se zastaví v jednom temném koutě. Snaží se proniknout tmou a rozpoznat, co to tam leží na zemi za předmět. Je to velké a celé černé, a vlastně to ani nemá žádný určitý tvar… a když šel Vítek spát, určitě to tam ještě nebylo. Tím si je jistý.
Nejraději by vstal a rozsvítil. Světlo by to strašidlo v koutě určitě zaplašilo. Jenže jít rozsvítit znamenalo vystrčit nohy zpod pokrývky, vstát a dotknout se bosými chodidly studené podlahy. A k tomu neměl Vítek dost odvahy. Než by došel k vypínači, mohla by ho příšera dostat. Tak jako dostala Lulu a Stříbrného Krále. Při té vzpomínce se Vítek zachvěl.
Vedle v ložnici spí rodiče. Vítek si je představuje, jak tam leží vedle sebe a klidně oddechují, jako v té pohádce o Šípkové Růžence, kde celé království usnulo, když se Růženka píchla o trn. Možná se ve spánku drží za ruce. A nic, vůbec nic je netrápí. Žádná strašidla se je neodváží obtěžovat, protože mají jeden druhého a nejsou tak strašlivě opuštění jako Vítek, kterému se dech strachy zadrhává v hrdle.
Kdesi v domě odbijí hodiny půlnoc.
Ta věc v koutě se pohne.
A Vítek se neudrží a zakřičí: "MAMI! TATI!"
Slyší polekané hlasy, rychlé kroky a vzápětí se na prahu objevuje rozespalý táta. Vstoupí do pokojíčku, o něco zakopne a řekne sprosté slovo. Rozsvítí a tře si naraženou nohu.
V koutě stojí Vítkovo auto na vysílačku.
"Já se o ty tvý krámy jednou přerazím!"
Vítek se posadí v posteli, vděčný, že ho táta zachránil tak rychle. Trochu zmateně se podívá na auto. Opravdu ho tam večer zapomněl? Měl dojem, že ho uklízel do skříně k ostatním hračkám.
"Tak copak se děje?" ptá se táta a zívá.
"Já mám žízeň, tati," řekne Vítek.
"Panebože. A proto nás takhle burcuješ?"
Táta mu přinese z kuchyně sklenici studeného čaje. Vítek se napije, otře si pusu a postaví skleničku na noční stolek.
"Proč nemůžu spát s váma?" zeptá se.
Táta vzdychne. "Vždyť jsme o tom spolu už mluvili. Jsi moc velký na to, abys s námi spal v jedné posteli."
"Ale já tu nechci být sám."
Táta znovu zazíval. "Víš, co? Promluvíme si o tom zítra, ano? Teď už spi. Nebo ráno zaspíš a přijdeš pozdě do školky."
U dveří se táta ještě zastaví a trochu překvapeně se podívá na skříň s hračkami. "Kde máš ty dva maňásky?"
"Sežrala je příšera."
Táta si znovu povzdychne, potom řekne "dobrou noc" a zhasne světlo. Vítek ho ještě zaslechne, jak v ložnici mluví s mámou. Máma říkala "…něco zdálo," a táta odpovídal, "…fantazíruje."
Vítek si lehne a odevzdaně zavře oči. Možná, že když se nebude koukat na tu tmu kolem sebe, tak ho příšery nechají na pokoji. Drží víčka pevně semknutá a napjatě poslouchá.
V pokoji je úplné ticho.
Jenže on ví, že tam jsou. Schovávají se v koutech a v klubíčkách prachu pod postelí. Ve skříni s oblečením. Pod stolem. Je jich plný pokoj, těch věcí, které nesnášejí světlo.
"Já se vás nebojím," zašeptá Vítek roztřeseně. "Já se vás nebojím," opakuje trochu důrazněji.
Odněkud z rohu pokoje mu odpoví zvonivý smích.
