"Vjeeeime." "Sssííílíímu." Nerozuměl jsem přesně, takhle nějak to ale znělo. Zvuk se odrážením od stěn deformoval a hlásky se snad i spřeházely než dorazily do mých uší. Tahle jeskyně je totiž zatraceně hluboká. Z každého kouta tu táhne chlad, čím dál jsem, tím zuřivěji na mě zima svými drápy útočí. To by se ale brzo mělo změnit. Podle hlasitosti hlasů a intenzity nepříjemného zápachu už brzo budu u cíle - skupiny nějakých kněží, či co jsou zač. Nosí kutny a není jim vidět do obličeje, věčně cosi drmolí a každý z nich má u sebe jakousi knihu, ze které jsem je při svém špehování často vídal číst po celé dlouhé hodiny. Nevím o co jim jde, jestli jsou dobří nebo zlí - i když takoví, co se snaží pomáhat všem potřebným a chudým se s tím většinou neschovávají hluboko do podzemí. Nehledě na jejich přesvědčení, já svůj cíl vidím jasně. Zjistím, kde mají schované relikvie a obřadní klenoty a pak jim je zabavím. Na těchhle věcech se dá móóóóc dobře vydělat. A tihle chlapíci nevypadali, že by měli dost fištrónu na to, aby je dokázali schovat někam, kde bych je já nenašel a dokonce ani nevypadali, že by byli schopni je bránit silou, kdyby bylo potřeba. Tak jsem tu a pomalu, velmi opatrně se přibližuju ke svému cíli...
Věříme Sílícímu "Velká je moc symbolů!" Věříme Sílícímu "A velká je moc jmen!" Věříme Sílícímu "Touha je hvězdou Bohů!" Věříme Sílícímu "A touha je hvězdou naší!" Věříme Sílícímu Osoba v kápi, která pronášela slova modlitby pozvedá nad hlavu misku plnou vroucí hmoty. Chuchvalce těžkých výparů překypují přes její okraje a snáší se do temnoty pod kapucí a dál až na stůl, na němž leží připoutaná nahá dívka. Další účastníci rituálu, sedící v kruhu u stěny a recitující slova refrénu, berou do rukou kameny a rytmicky s nimi ťukají do podlahy. Čím výš pozvedá velekněž misku, tím rychleji tlučou a slova mantry jim ze rtů už nevychází šeptem ale dost hlasitě. Dívka na kamenném oltáři byla omámená, ovšem účinky opiátu již vyprchávají. Probudí se těsně předtím, než se stane "matkou". Neposkvrněnou matkou. Hlavní obřadník už misku drží ve zcela napjatých rukou. Začíná poslední část modlitby. Věříme Sílícímu "Krev je základ!" Věříme Sílícímu "A krev je život!" Věříme Sílícímu Ticho. Miska se začíná naklánět a dívčiny oči se vyjasňují...
"Bohové, ten jekot, to bylo příšerné." Nějakých sto, sto padesát metrů přede mnou jsem zahlédl první náznaky světla pochodní, když vzduch rozvířili zvuky úderů kamenní a najednou jsem zřetelně uslyšel ta slova, která jsem matně vnímal už dlouhou dobu: "Věříme sílícímu!" a pak nějaké huhňání, znovu "Věříme sílícímu!", opět nezřetelná slova a naposled "Věříme sílícímu!", pak bylo ticho. Zůstal jsem stát a napínal uši, protože to ticho bylo podivné. Nelidský jekot, snad vycházející z ženského hrdla mě úplně srazil k zemi. Přitiskl jsem se ke štěně a nevnímal nic než vlastní divoce bijící srdce a do skomírajícího výkřiku zoufalství oné nešťastnice se ozvaly nadšené hlasy několika mužů. Nevím co volali, nevím co to kolem mne prolétlo, vzpomínám si jen na náhlý prudký závan vzduchu, následovaný neskutečně silnou dávkou zápachu, který jsem tu po celou dobu cítil. Je možné, že jsem o sobě chvíli vůbec nevěděl, když jsem se však odlepil od stěny, už jsem nemyslel na bohatství, bez zaváhání jsem se otočil a utíkal ven. Venku byla noc, ano správně, však jsem tam lezl, když se smrákalo, abych nebyl tak napadný. V této chvíli mě ale vůbec netěšilo, že se ve tmě můžu líp schovávat, zaprvé proto, že jsem věřil, že v temnotě pod stromy je schován ještě nekdo jiný, velmi silný a nebezpečný a číhá tu na mě, a zadruhé, že před ním se schovat nedokážu nikde. Stál jsem na malé mýtině před vchodem do jeskyně, zcela bezradný a napokraji zbláznění strachem. "V křoví předemnou se něco hýbe! Stín plný tmavomodrých odlesků! Matičko moje..." Nestihl jsem pomyslet na nic víc. Jen vzpomínka na mou matku a bezpečí její naruče se mi mihla před očima těsně předtím, než jsem se zhroutil k zemi.
Přes okraj misky se přelila první kapka tekutiny. Je to do tekuta rozžhavený kov. Dívka na jejíž břicho se za chvíli snese celý obsah misky v rukou kněze otvírá ústa a její plíce nabírají vzduch k poslednímu výkřiku. Celým jejím krásným mladým tělem třese smrtelný děs a od konečků prstů až po čelo jí z kůže vyráží kapky studeného potu - studeného jako smrt, která si jí za chvíli vezme do obětí. Okamžik než se kov rozprskne po břiše panny a propálí se jí až do dělohy netrvá dlouho. Mohutné zasyčení spáleného masa, vařící krve a skvířícího se tuku zazní současně s jejím posledním slovem na tomto světě, které však bylo přetvořeno smrtelnou bolestí v téměř nerozpoznatelný jekot. "Dnifam!" Ti v kutnách kolem stěn to slovo zachytili a každý z nich jej teď opakuje. V jejich hlasech je zřetelně znát vzrušení a nadšení z tohoto nového jména. Zpívajíce a oslavujíc tak Sílícího natahují krky a čekají, až velekněz přivede na svět z lůna neposkvrněné matky i jeho samotného. Nový symbol, Dnifama. Obřadník odkládá misku vedle hrůzou a bolestí znetvořené tváře Matky a vráží ruce do propáleného kráteru v jejím břiše. Netrvá dlouho a pomalu a s obrovskou něhou z něj vytahuje podivně tvarovaný kus kouzelného kovu. Už není rozžhavený, chlad matčiny smrti ho zbavil žáru a tak jej muž svírá v rukou aniž by se popálil. Pozvedá Dnifama nad hlavu tak, aby ho každý z jeho druhů dobře viděl... Ti zmlkli a tím nejposvátnějším tichem vítají svého nového boha a jeho symbol. A vskutku Dnifam již přichází. Z přístupové chodby se do jeskynního dómu vevalil oblak mléčné páry se žíhaný modrou. Kněží nevnímají jeho strašlivý zápach, žijí s jeho slabou přítomností již dlouho. Nyní však Pán přichází v plné síle a obklopuje svůj nový svatý symbol, díky němuž získal sílu a jímž bude na tomto světě vládnout. Dnifam se zhmotňuje na kamenném oltáři, v rukou svírá svůj znak a nohami drtí matčinu hlavu a hruď...
Probudil jsem se tam, kde jsem předtím omdlel. Sotva metr od ústí jeskyně. Byl jsem vyplašený a myšlenky mi okamžitě znovu zaplavila panika, když jsem si vzpomněl na noc a na to, co jsem slyšel v jeskyni. Vyskočil jsem na nohy a vrazil do lesa, nechávajíc hrůznou jeskyni daleko za sebou. Utíkal jsem až k blízké vesnici. Pohled na lidská obydlí, ve mě vyvolal i trochu úlevy od strachu a zvolnil jsem i tempo. K prvním domům jsem už došel klidnou chůzí. Prošel jsem až na náves a zamířil do hostince. Po cestě mě minulo několik lidí, nikdo mě však nezdravil a vůbec vypadali, že si mě ani nevšimli. "Nu což, aspoň neztratím pověst. Beztak musím být jak stěna z toho všeho strachu." U cesty si hrál hlouček dětí. Došel jsem na pár kroků k nim, když jedno z dětí ukázalo přímo na mě a začalo ječet. Ostatní okamžitě otočily hlavu ve směru ukazováku a napjaly se jako struny. V momentě, kdy na mně spočinuly jejich zraky se každé z nich dalo do křiku a s vyděšeným brekem uteklo domů. Ani za mák mi nešlo na mysl, co jim na mě připadalo tak strašlivého. Dětšké nářky na ono místo přilákaly několik dospělých, ti však na mě opět ani koutkem oka nepohlédli. Zvláštní. Oslovil jsem nejbližšího z nich: "Hola příteli, co je na mě tak podivného?" Jak mi tato věta vyšla z úst, všichni přítomní se trochu podiveně otočili mým směrem. To mě potěšilo, konečně mi věnovali pozornost. Nikdo z nich se však nedíval na mě. Jakoby mi hleděli skrz břicho. "No tak vážení, co se s váma dneska děje?" , opět jsem je oslovil. Konečně jsem měl pocit, že si mě někdo z nich přece jen všiml - zakřičel a utekl, stejně jako ty děti před chvílí. Netrvalo dlouho a stejně zmizeli i ti ostatní. Tohle bylo na mě moc. Neměl jsem ani nejmenší ponětí, co se tu děje. "Snad voda mi napoví," napadlo mě a nahnul jsem se nad jednu klidnější tůň v potoce, který vesnicí protéká. Neviděl jsem však nic. Nic bylo tam, kde bych měl spatřit svůj vlastní obličej a krk a ruce a hruď. "Bohové co to má znamenat?" Pozvedl jsem ruce před oči a... nic, neviděl jsem nic, jen hnědé dno potoka a kus travnatého břehu. Nemohl jsem být neviditelný, každý mě nakonec spatřil. A každý se při mém spatření vyděsil. Pochopil jsem proč. Stal jsem se Stínem. Jen šedivý a průhledný obrys muže, kterým jsem dřív býval. Zahltily mě tisíce myšlenek, žádná z nich však veselá. Přemýšlel jsem, jak se to stalo a proč? Jediné co přicházelo v úvahu byla ta noční událost v jeskyni. Vydal jsem se tedy zpět stejnou cestou, kterou jsem tam šel i prve včera večer...
"Byl tu cizinec," pronesl Dnifam,"vzal jsem mu tělo a jeho duši jsem uvěznil v tomto světě. Bude mi dobrým sluhou." Kněží se zaradovali nad hlasem svého nového vládce. Konečně jej mohou slyšet! "Vrátí se brzy, zatím rozsekejte a spalte jeho tělo. Už je k ničemu." Pán vydal své první rozkazy...
_________________ Alive again!
|