ROD forum

Lél-Nádau, vlast elfů. Celé toto panství je vlastně jeden velký starý les. Stromy tu rostly dřív, než sem přišli elfové, ale pouze díky elfům tu stromy také zůstaly. Bez hrozby seker a pil tu rostou ti nejstarší kmetové svých druhů, dřevnáči vysocí jako menší hory a mohutné tak, že na nich elfové mohou stavět svá visutá obydlí. Ve větvích mnoha kolosů už vybudovali tolik domů, že se jejich koruny změnily na celá velká města i s ulicemi a výstavnými chrámy.
Na svém východním okraji se tato pralesní říše šplhá přes hřbety nízké pahorkatiny. Lidé těm kopcům říkají prostě Elfí hory. Hned za nimi však les strnul ve svém putování za ranním Sluncem. Zde se totiž líně převalují a bublají bahna Velkého močálu - ten se sice svou rozlohou nemůže Lesu rovnat, ale i přesto ho všechny národy nazývají velkým. Ostatně, mezi bažinami Dérie je se svou velikostí, skutečným králem. Stejně tak je i Lél-Nádau král lesů. A oba tito velcí vládci jsou si navzájem velmi dobře vědomi majestátu svého i majestátu toho druhého. Proto jako skutečně ctihodní a moudří králové existují vedle sebe v těsném sousedství celá staletí v náramné shodě, nikdy se žádný z nich nepokusil vzít pro sebe ani kousíček prostoru druhého.
Tak tedy na tomto východním okraji Lesa, nedaleko břehů Močálu, ale přitom dost daleko od bažinných komárů, rázují podrostem dva trpaslíci. Jeden statný válečník a druhý, ten je nezvykle malý i na trpaslíka. Zatím. Ten velký s vousy zastrčenými za opaskem je Ebres Kemat a ten menší s plnovousem sotva na prsa je jeho stále ještě rostoucí, mladičký syn Chisuru. Otec a jeho jediný potomek se vydali na nebezpečnou a dlouhou cestu z dolů v horách severního království Ravomklosu a míří za obchodem do jednoho z velkých měst na jihu, Mirete v Echykosu.

* * *

,, Mně se chce kakat.“
,, Řika se pustit boba.“
„ Ach ano, otče. Ja vim. Pustit boba, pustit hovno nebo vysrat se. Užs to řikal tisickrat. No jo. Promiň, už si to nebudu plist.“
„ Synu! Jednou ses trpaslik, tak taky mluv jako trpaslik! Trpasliči nářeči je nádherne a hrde. Přesně takové jako spravny trpaslik.“
„ Jistěže, otče… Ale ja to už važně nevydržim, potřebuju srat!“
„ Potřebuješ? Zatni zuby a poď, ksakru, ať jsme co nejdřiv z toho hnusnyho lesa venku. Musime dojit až k močalu, tam se budes moct vysrat. Teď ne! Rozumiš?“
„ Vysvětliš mi laskavě, proč nesmim? Co je to za hloupost, otče? Pořad jen: „ Nesmiš, vydrž…“, ale že bys mi vysvětlil proč musim tak trpět?!“
Trpaslík Ebres se nezastavil, aby mohl synovi v klidu vysvětlit důvod onoho podivného zákazu, jen si přehodil naditý kožený vak se zbožím z levého ramene na pravé, čímž si uvolnil výhled a mohl se na Chisurua aspoň podívat a tím dodat svým slovům vážnosti. I když nedával pozor na to, kam šlape, šel kupředu se stále stejnou jistotou. To je holt trpasličímu národu vlastní, dělat kroky do neznáma a za ta dobu, co jsou trpaslíky, v tom už dosáhli téměř mistrovstí. Sledujíc synův zelený obličej, pevně sevřené rty a zoufalý výraz v očích, začal otec s objasňováním oné nepříjemné skutečnosti, kvůli které si trpasličí chlapec ani nemohl zajít na velkou.
„ Tohle je elfi les, chlapče. To znamena, že tu žijou elfi. A ti jednoduše nemaji nas trpasliky zrovna v lasce. No a my trpaslici je taky ne, to se rozumi. Elfaci byvaji dost naštvani už jen proto, že jim trpaslik vleze do lesička. A kdyby si třebas trpaslik do toho hajku dokonce odskočil? Cho, cho, chó, synu! Ti by ti to hovno zarazili šipem zpatky do prdele a dalšima by se jim povedlo protlačit ti to hovno ven z těla ušima… Odporny, což? Takovi jsou elfi… Nemaji radi trpasliky. Boji se nas! Jsme totiž silnějši a slabši se silnych vždycky bali. Jenže když je někdy někde nějaky trpaslik sam, tak si na něj stado elfu troufne! Takovi jsou to hrdinove! Dělali to tak vždycky. Pokaždy odkrouhli osaměle pocestne, posly, pruzkumniky a prospektory, taky hrdinne valecniky, když si zrovna odskočili… Nedali jim ani šanci zemřit v pořadnym boji! Sejmuli je ze zalohy z těch svejch odpornejch dlouhejch luku. Ale, že museli střílet dlouho! Kdepak, trpaslíka nezabijou ani deseti šípama! Průser je, že ty svině jich mají po kapsách mnohem víc…“
Trpaslík se během řeči o elfech rozohňoval a mluvil stále zuřivěji. Jeho nenávist vůči elfům, tak typická pro celý trpasličí národ jím zmítala stále víc a víc, takže za chvíli dokonce zapomněl na hrdé trpasličí nářečí a sklouzl do dialektu obyčejných lidských venkovanů. Nakonec ho ale přemohl smutek ze smrti tolika trpasličích hrdinů a jeho duše vlastence posmutněla. Ebres konečně přestal mluvit a dál šel v zasmušilém mlčení. Jeho syn mezitím změnil barvu v obličeji ze zelené na křídově bílou, oči mu vnitřní napětí div nevytlačilo z důlků a jeho rty se křivily stále větší a větší námahou udržet svá střeva na uzdě. Rukou si instinktivně chytal kalhoty u zadku a tiše skučel. „ Tak to je v prdeli…“ zaklel si pro sebe potichu a opatrnými kroky spěchal za otcem.


chcete vědět jak je to dál? hlasujte...

_________________
Alive again!

whi sup sem s tim hlavne by me zajimalo jestli se vysral nebo posral

_________________
Nejlepším strojem na světě je vagina. Dá se nastartovat jedním prstem. Má schopnost samomazání. Může se v ní pohybovat jakýkoliv píst. Sama si umí vyměnit olej vždy po čtyřech týdnech. Jediná nevýhoda je, že řídící jednotka je tak zatraceně nespolehlivá....(Tohle prohlásil v roce 1912 doktor Hermann Otto Kloepneckler, význačný rakouský gynekolog)

závažná otázka co?

_________________
Alive again!

presne i v realu je to obcas otazka zivota a smrti

_________________
Nejlepším strojem na světě je vagina. Dá se nastartovat jedním prstem. Má schopnost samomazání. Může se v ní pohybovat jakýkoliv píst. Sama si umí vyměnit olej vždy po čtyřech týdnech. Jediná nevýhoda je, že řídící jednotka je tak zatraceně nespolehlivá....(Tohle prohlásil v roce 1912 doktor Hermann Otto Kloepneckler, význačný rakouský gynekolog)

Elfům odjakživa připadala krajina Lél-Nádau nádherná, proto ji také kdysi zabrali. Ostatně, taková ta zem opravdu je… Od chvíle, kdy přišli první elfové a usídlili se tu, uplynula už spousta let. Přesto se sem po celou tu dobu žádná větší skupina příslušníků jiného národa nedostala. Ne, že by to nikdo nezkusil, ale elfové si své vlasti cení opravdu nade vše a jsou si příliš dobře vědomi, co by se stalo, kdyby do ní pustili víc než jen hrstku cizinců naráz. Lidé si dělají zálusk na panenskou, dosud pluhem nepoznamenanou a tedy zajisté velmi úrodnou půdu, ze které se ale k nebi vypínají elfské stromy. S těmi by si lidé ovšem také poradili, dřeva na topení a na stavbu korábů pro plavby do dalekých krajů není přece nikdy dost. Trpaslíci zase touží po nerostných pokladech, skrytých hluboko pod hlínou v kamenní hor Lél-Nádau. Své kopce už rozryli až k zemskému jádru. Div se jim nebortí klenby těch jejich podzemních měst na hlavy. Elfové přece nemohou dopustit, aby to stejné udělali i v jejich čarokrásných horách! A skřeti? Těm zase chutná elfí krev.
Je tedy pravda, že elfové mají skutečně mnoho důvodů, proč si bedlivě hlídat své hranice a dohlížet na chování všech cizích návštěvníků ve své zemi. A i když se k okolním národům nechovají zrovna přátelsky, žijís nimi v míru. Ostražitém míru.
Dávají pozor na vše co cizinci na jejich území provádí i kudy chodí. Někdy, když se cizinec chová proti pravidlům Harmonie Lél-Nádau, přikročí stráže k razantnímu řešení. Jedině tak se podle nich dá zabránit ohrožení jejich vlasti. Razantním řešením není samozřejmě nic jiného než šíp v srdci. Jen málokdy berou elfové zajatce, ale i to se stává. O smrti a životě provinilců tu rozhodují moudří Pánové v lesních baštách a strážních věžích, elita cti a rozumu elfího národa. A ti vždy soudí spravedlivě.
K jednomu z těchto pánů, Lukahejovi, právě přichází s hlášením jeden z mnoha jeho hraničářů, strážců bezpečí v zemi, kteří jsou se svými luky pro cizince právě onou umravňující hrozbou a jejichž hněv mohou případní zločinci pocítit na vlastní kůži.

* * *

„ Buďte zdráv, Pane Lukaheji. Rád vás vidím.“
„ Buď zdráv i ty, Dylokave, jak je v lese?“
„ V našem lese, pane, v Lél-Nádau, je přece vždy nádherné žít!“
„ Jak také jinak… Přicházíš dřív, než bys podle plánů musel. Děje se něco?“
„ Ano, Pane Lukaheji. Směrem k Močálu prochází naším lesem pár trpaslíků a jeden z nich… no, nevypadá úplně v pořádku. Nejsme si jistí, co s ním, proto jsem přišel… “
„ Nevypadá v pořádku, říkáš? Toto slovní spojení má spoustu různých významů! Je zraněný, nebo je nemocný, nebo prostě má jen zlodějský obličej? V jakém smyslu jsi to tedy mínil?“
„ Je nemocný, Pane, jsou na něm patrné příznaky nějaké nemoci… Mají naspěch, ale přesto si zachovávají ostražitost, proto se nám zatím nepodařilo dostat se k nim tak blízko, abychom slyšeli, o čem si povídají. Podle jejich chování a výrazů je ovšem jasné, že naše domněnka je správná.“
„ Podle chování a výrazů? To je málo na přesnou diagnózu…“
„ Jistě, Pane, to víme. A právě kvůli tomu jsme je začali sledovat pozorněji a naše podezření se potvrzuje. Je to na něm čím dál znatelnější, Pane, nemoc se rychle zhoršuje! Velký trpaslík je pravděpodobně obchodník Ebres, už přes náš les předtím párkrát procházel, ovšem vždy jen on sám, bez doprovodu; ten zatím vypadá zdravě. S ním jde ale ještě ten malý, nemá ani pořádný plnovous, a u toho jsme zpozorovali nákazu. Má nezdravou barvu- promiňte, Pane, ale ještě jsem neviděl nikoho, kdo by tak rychle měnil barvy v obličeji. Přes bílou, rudou, fialovou až po zelenou. Pak také chodí moc toporně, i na trpaslíka, a jeho nohy se ohýbají stále strnuleji a strnuleji. Jdou teprve dva dny a pravidelně odpočívají, únavou to tedy není, trpaslíci vydrží dlouho na pochodu. Než jsem odešel podat vám hlášení, ten trpaslík se už sotva vlekl.“
„ Upřímně řečeno, Dylokave, tebou popsané příznaky mi připomínají spíš zaražené větry než nějakou skutečně nakažlivou nemoc. Ale opatrnosti není nikdy nazbyt, jedná-li se o bezpečí našeho národa a naší země… Ateaud a Jetrona půjdou s tebou a pomohou vám. Předpokládám, že Yprua je stále sleduje?“
„ Jistě, Pane, dává pozor. Kdyby se cokoliv dělo, dal by nám vědět.“
„ Zatím nedal… No, zkuste trpaslíkům nabídnout pomoc a odvést je k Vahuanovi, do jeho chaty, ten bude vědět, jaká nemoc toho chudáka postihla a uzdraví ho. Když ne, máte mé požehnání k jejich odstranění. Ale šetrně!...“
„ Odstranit je do bažiny bude stačit?“
„ Prvně je spálíte. Ale, opakuji, jen pokud nebude možné je uzdravit. Zdravými by bylo, můj příteli, škoda znečišťovat ten svěží vzdoušek, nemyslíš?“
„ Váš smysl pro humor, Pane…“
„ Není zcela v pořádku, já vím… Až jim budete nabízet pomoc, nemusíte přitom žádného z nich líbat ani si s nimi třást rukou a ta nemoc určitě není přenášena prostým pohledem, takže nákazy se bát nemusíte. Když odmítnou dobrovolnou návštěvu u Vahuuna, nechte je jít až k močálu a naznačte jim, že v našem lese už nejsou vítáni. Kdyby se přece jen pokusili vrátit se, zastřelte je. Bude to zbytečná smrt, ale nemůžeme jim dovolit ohrožovat bezpečí Lél-Nádau!“
„ Souhlasím s vámi, Pane. Vaše rozkazy budou splněny, pro krásu lesa!“
„ Hodně štěstí, příteli Dyvolaku.“
Lukahej osaměl ve své malé knihovně a těkajíc očima po hřbetech knih, četl si jejich názvy. Některé svazky mu svými jmény vyvolávaly na rtech trpký úsměv a trochu lítostivý výraz v očích. Cestopis „Z trpasličích hor“, tragédie „Tvrdohlavost“, balada „Slepá zhouba“ a epická báseň „Píseň mého luku“. Nakonec si našel největší z knih své sbírky- kroniku „Hlásky Lukahejovy“. Tu sundal z police, vyhrazené pouze pro její objemné a ctihodné tělo, na svém pracovním stole ji rozevřel a nalistoval poslední popsanou stránku. Písmena na ní se trochu rozmazala, když před chvílí knihu narychlo zavíral kvůli nenadálému příchodu jeho hraničáře. Otevřel kalamář a sháněl se po peru, které někam odfoukl průvan. Našel jej a s povzdechem začal psát: „ 24. července 2235, dnes se toho děje opravdu hodně. Další nemilá událost přichází…“ Zatímco zapisoval hlášení o trpaslícíh, pod okny jeho pracovny procházeli Ateaud, Jetrona a Dyvolak. Smáli se nějaké veselé události, které se, ač Lukahej psal do kroniky něco jiného, také stávaly a to dokonce častěji, než ty neveselé. Oč však byly pohromy vzácnější, s o to větší razancí pak vtrhávaly do poklidného nesmrtelného života elfů. Tři hraničáři prošli branou a za chvíli jejich postavy dokonale splynuly se svěží nádhernou lesa.

_________________
Alive again!