Poznámka na úvod: Bob mi kladl na srdce, ze nemám zapomenout napsat, že jsem tohle stvořila já, takže prohlašuji, že já Smee, vám sem (snad) pro potěšení posílám jedno povídání, které sice není o našich postavách, ale snad se sem taky vejde. Užijte si ho
HRDINOVÉ
Byla to banda břídilů.
Potkal jsem je na lesní cestě a ze všeho nejdřív mě napadlo, že přijel potulný cirkus. Jenže ti čtyři v sobě neměli nic z předstírané veselosti kejklířů; navíc byli až moc dobře živení, měli pěkné šaty a ani jejich koně nevypadali jako ty ubohé herky, které čas od času projedou naší vsí.
Chtěl jsem se jim vyhnout – v téhle době jeden nikdy neví a z těch holobrádků se mohlo vyklubat cokoliv. Stočil jsem Krejcárka z hlavní cesty do podrostu. Moc se mu to nelíbilo – má už svůj věk a prolézání houštím ho nebaví. Zastavil se, pohazoval hlavou, a ať jsem ho pobízel sebevíc, nehnul se z místa.
Už mě neposlouchá ani vlastní kůň. To jsem to dopracoval.
V momentě, kdy jsem Krejcárkovi s klením slíbil, že nechám jeho kosti toulavým psům, mi ti čtyři vjeli do zorného pole. A samozřejmě mě okamžitě zmerčili.
„Hej, vy tam!“
„Haló, pane!“
„Počkejte!“
Vyrazili ke mně. Přestal jsem zápasit s Krejcárkem a rukou zajel pod sedlo, kde nosím připnutý meč. Kdo ví, co jsou zač. Odsud nejsou, lidi z okolí nechodí takhle vyšňoření. Klidně to mohou být nájemní lapkové, vrazi, nebo nějaká podobná verbež. Sevřel jsem rukojeť meče. Je jich přesila a jsou mladí, ale co, zadarmo jim kůži nedám. I když jestli jim jde o tohle, moc si toho na mně nevezmou.
Zarazili koně dva kroky přede mnou. Pohled na moji tvář je nejspíš trochu vylekal. No jo, všechno člověk pod oblečení neschová a jizvy nepřekryjí ani vrásky dědka, který má na zádech nepočítaně křížků.
Jak tam tak stáli a čuměli na mě, měl jsem šanci si je pořádně prohlédnout. Pláště z drahých látek a v křiklavých barvách. Rukavice z jemné kůže. Zbraně, vystavené tak, aby je každý viděl, zářily novotou.
Uklidnil jsem se. Jen idiot se chlubí takhle drahým peřím. Ať jsou, kdo jsou, ke zkušeným cestovatelům rozhodně nepatří. Spíš mi v tu chvíli připomněli rozmazlené synky z lepších rodin.
„Potřebujeme pomoc,“ vyhrkl první.
„Radu,“ opravil ho druhý.
„Trochu jsme zabloudili,“ řekl třetí.
„
Trochu,“ ušklíbl se čtvrtý.
Nasadil jsem výraz senilního starce. „No, a kampak máte namířeno, pánové?“
Podívali se po sobě. Ten pohled jsem dobře znal. Očima se dohadovali, jestli mi mohou věřit. Nakonec se nejspíš rozhodli, že ano, protože ten, který předtím promluvil jako první, prohlásil:
„Hledáme jedno místo…tady v okolí…místo, kde prý přebývají draci.“
Senilita mě rázem přešla. „Cože?“
Znovu po sobě koukli. „Mělo by to být někde poblíž,“ pokračoval neochotně číslo jedna. „Ten chlap, co nám tu mapu prodal, přísahal na jméno své matky, že je pravá. Ať se jeho duše smaží v pekle. Byl ožralý pod obraz.“
Krásně mi nahrál. „No jo, pánové nesmí věřit každému ochmelkovi.“
Pak promluvilo číslo tři.
„I kdyby lhal,“ prohlásil, „ta legenda o pánu draků je přece pravdivá. Četl jsem o tom v knihách. Existuje příliš mnoho příběhů na to, aby to byla lež.“
Poznamenal jsem, že příběhy většinou píší lidé, kteří si nemusí dělat starosti s prázdným žaludkem.
„Možná, ale tohle je pravda,“ opakovala tvrdohlavě trojka.
„Ať je to jak chce,“ ozvalo se unaveně číslo dva, „já už mám toho bloudění po krk. Zadnici mám od sedla celou dřevěnou a pořádné jídlo jsem nejedl nejmíň dva dny.“ Otočil se na mě. „Jak je to daleko do nejbližší vesnice, dědo?“
„Pojeďte za mnou, pánové,“ vybídl jsem je.
Cestou mi řekli svá jména. Zapomněl jsem je.
Na jména jsem nikdy neměl paměť.
***** ******* ******* ******* *******
Ubytovali se U kočky a myši a podle všeho způsobili svým příjezdem pořádný rozruch. Za chvíli si o těch čtyřech cvrlikali ptáci na stromech. Chlapi nechávali práce a šli „na jedno“, aby cizince okoukli, a jejich ženy tentokrát ani nenadávaly, protože byly samy zvědavé na novinky.
Tak to chodí, když je hostinský největší drbna z okolí.
Já sám jsem se ke Kočce vydal až večer. Měl jsem nějakou práci kolem domu a navíc mou holčičku, to děcko, co jsem před lety přijal za své čeká za pár dní její těžká hodinka, takže se mám co ohánět. Ještě že se o ni stará Barbora, místní kořenářka, bohové ať velebí její jméno.
Do hospody jsem vstupoval se smíšenými pocity; jako všichni ostatní, i já jsem byl na ty čtyři zvědavý. Na druhou stranu, jestli mi tam v lese říkali pravdu a skutečně přišli hledat draky, mohlo to znamenat zatracené potíže.
Dva jsem zahlédl u stájí. Trénovali boj zblízka. Chvíli jsem je pozoroval. Byli k popukání. Nebo spíš k pláči. Pětileté děti z vesnice se umí svými mečíky ohánět líp než oni.
Snad se mi podaří vyhnat jim tu pitomost z hlavy.
Číslo tři a čtyři seděli u stolu v rohu místnosti a popíjeli pivo. Už zdálky mě zdravili. Přisedl jsem si k nim.
„Tak jak se pánům u nás líbí?“
„Vaří tu sakramentsky dobře, dědo,“ zasmála se trojka a pohladila si břicho.
„A točí výborný pivo.“ Číslo čtyři zvedl uznale korbel.
Odkašlal jsem si. „No to víte, místní zdroje.“ Nahodil jsem udičku. „Člověk by hned zapomněl na dobrodružství a zůstal tady, co?“
„Jo,“ čtyři se zhluboka napil, otřel si rty a mávl na hostinského. „Jenže to my, bohužel nemůžem, dědo.“
„Ale pročpak? Snad ne kvůli nějakým povídačkám, kterým nevěří ani…“
„Právě kvůli těm povídačkám, dědo.“
Dveře se otevřely a do místnosti vstoupilo číslo jedna a dva. Zprudka oddychovali a lil z nich pot. Sakra práce, ti dva měli to trénovaných válečníků stejně daleko jako Krejcárek do plnokrevníka.
Přisedli si k nám a hostinský jim přinesl pivo.
„Slýcháme ty legendy už odmalička,“ prohlásila trojka zasněně. „Táta mi je vyprávěl před spaním…Příběhy o otci všech draků a hrdinovi, který se vydal uloupit jeho poklady…“
„…a nikdy se nevrátil,“ doplnilo číslo čtyři.
„Prý se vrátil,“ ozvalo se číslo jedna. „Prý se mu nepodařilo draka zabít, ale jen zranit. Výpary dračího dechu mu spálily tvář jako kyselina, ale on se napil dračí krve a získal tak věčné mládí.“
„Ale blbost, získal nesmrtelnost, ne věčné mládí.“
„To máš jedno.“
„To nemáš. Jestli je to pravda, bude z něj už pěkně starej dědek.“
V hrudi mě píchlo. Sklopil jsem oči ke svým rukám, hubeným stařeckým rukám s velkými klouby a hnědými skvrnami.
„Draci dneska existujou leda tak v pohádkách,“ zamumlal jsem.
„Jasně, dědo,“ přikývla jednička roztržitě a pokračovala ve snění. „Z jeho kůže se dá vyrobit to nejlepší brnění na světě, jeho krev zaručí člověku věčné mládí…“
„Nesmrtelnost.“
„…a jen pomyslete na všechno to zlato, co si tam za ty věky nasyslil. Draci přece milují blýskavý věci, to je známá věc.“
„Pánové, cítím ve vzduchu vůni vítězství.“
„Bohatství a slávu!“
„Na nás!“
„Na otce draků – kéž zhebne pod našimi meči!“
Chovali se jako děti. Slyšeli, co jim říkám, ale nevnímali mě. Nebo mě spíš nechtěli vnímat.
Vzdal jsem to. Dopil jsem pivo a vyrazil domů.
********* ************ ******** *******
Před hospodou se ke mně připojil Simon, jeden můj starý kamarád.
„Trochu jsem vás poslouchal,“ přiznal se. „To bylo od tebe hezké, že ses jim to snažil rozmluvit.“
„Hm. Nezabralo to.“
„To mi bylo jasné od začátku. Mají svojí hlavu.“
„Jestli se opravdu vydají hledat draky, brzy o ty svoje hlavy přijdou.“ Povzdychl jsem si. „Pamatuješ si, kolik takových tady bylo? Několik se mi podařilo přemluvit. Odešli a nechali toho starocha spát…“
„To už je dávno. Dnešní mladí se tak snadno přemluvit nedají.“
„On už je taky starý, Simone. Starý i podle dračích měřítek, starý jako sama země. Když jedu lesem, zem se už pod mýma nohama nechvěje jako dřív. A už si ani nepamatuji, kdy jsem naposledy viděl z hor stoupat kouř."
„Třeba ho nenajdou.“
„Ale najdou. Čert ví, co to bylo za chlapa, který jim tu mapu prodal. Je zatraceně přesná. Kdyby to nebyli takoví pitomci, dávno by ho už byli u jeskyně.“ Prsty jsem se dotkl zjizvené tváře a na okamžik mi v mysli vytanula vzpomínka na dusivý zápach, horu, která vlastně žádnou horou nebyla a oči. Velké a pronikavé oči. Ještěří oči.
„Komu není rady, tomu není pomoci,“ prohodil Simon jedno z těch mouder, kterými krmí své děti a vnoučata, a já s ním musel pro tentokrát souhlasit.
*********** ************* *************** **************
Odjeli brzy ráno, ještě před tím, než se vesnice začala probouzet. Nejspíš se báli, že by je mohl někdo sledovat, ale v tomto ohledu mohli být klidní. Místní lidé mají dost rozumu na to, aby se nepokoušeli hledat to, za čím šli oni.
Život ve vesnici se zastavil. Vyčkávali jsme.
Pět dní se nedělo nic. A zrovna, když jsme si začali říkat, že to místo přece jen nenašli a vrátili se domů, se země zachvěla a z hor na obzoru začal stoupat kouř.
Osedlal jsem Krejcárka a políbil malou na rozloučenou. Barbora slíbila, že se o ni postará. Já slíbil, že se brzy vrátím.
Cesta mi trvala kratší dobu než jim, protože jsem věděl, kudy jet. Dvě noci jsem strávil v lese. A potom, třetího dne, jsem je našel.
Z koní zbyl jediný, pěkný vraník, za kterého dostanu ve městě jistě dost peněz. Stál po kolena v potoce, celý se třásl a mně trvalo pěkně dlouho, než jsem ho dokázal přilákat k sobě a přivázat ho ke Krejcárkovu sedlu. U vchodu do jeskyně jsem našel dalšího koně. Měl zlomený vaz.
Z těch čtyř jsem našel jediného. Myslím, že to bylo číslo tři. Ale jistý si nejsem.
Ono se to totiž nedalo moc poznat.
Zakopal jsem ho dole u potoka. Odříkal jsem nad hrobem modlitbu za mrtvé a doufal, že duše těch zbývajících tří našli cestu z podzemí.
Krejcárek začal nervózně podupávat. Nemá tohle místo rád. Rychle jsem dokončil práci, nasedl na něj a vyrazil k domovu.
Země se ani jednou nezachvěla.